Spěchej pomalu aneb tip #2

Jak zkoušíte sebe sami motivovat, abyste vydrželi u toho, co jste začali? Nebo se raději necháte motivovat něčím vnějším?

Upřímně, vnější motivace bude fungovat jenom krátkodobě a z dlouhodobého hlediska nám bude k ničemu, protože postupem času budeme potřebovat čím dál větší podněty a odměny. Jedině ten, kdo má hnací motor uvnitř sebe, vydrží. Jenomže i motor uvnitř nás občas drhne, zasekne se, potřebuje promazat a nebo mu trvá delší dobu, než se zase nažhaví.

V minulém článku jsem vám představila první tip, který vám může pomoci udržet si motivaci. Doporučuji vám ho vyzkoušet. Stoprocentně funguje, a to nejen mně.

Dnes mám pro vás druhý tip, kterého se, prosím, držte, abyste si nenabili nos. Mohlo by se totiž stát, že vzdáte své úsilí hned na začátku a to by byla obrovská škoda.

Tip #2 – Spěchejte pomalu, netlačte na pilu

Na začátku si často lidé myslí, že zvládnou všechno. Cítí v sobě spoustu motivace a energie, že můžou skály lámat. Nikdy, prosím, nedovolte sami sobě se o to všechno pokoušet. Udělejte maximálně padesát procent toho, čeho si myslíte, že jste schopni (upřímně, i padesát procent může být někdy moc).

Nepřeceňujte své síly. Poté, co např. uběhnete svůj první kilometr, podívejte se zpětně na svůj trénink a vyhodnoťte, zda příště například zkusíte uběhnout o dvě stě metrů více. Takto si udržíte energii, která vás bude motivovat postupovat vpřed.

Když jsem začala běhat, měla jsem v sobě hodně chuti a motivace. Věděla jsem, že když má sestra, která nikdy žádný sport nedělala, běhá pravidelně svých pět kilometrů (občas i deset), musím to zvládnout taky. Myslela jsem si, že jsem na tom fyzicky lépe, než byla ona.

A tak jsem vyběhla. Mým snem tehdy bylo v krátké době uběhnout pět kilometrů. Po chvíli mě začalo píchat v boku a po asi dvě stě metrech jsem skoro vypustila duši. V tu chvíli mě popadl pocit, že jsem neschopná a že běhání opravdu není nic pro mě. Pak jsem se ale probrala a vnitřně jsem si nafackovala. Nemůžu přece uběhnout víc, když mám fyzičku na bodu mrazu. Půjdu na to pěkně pomaloučku, polehoučku, nejlépe od lesa, ono se to podá.

Při pohledu zpětně musím říct, že se mi dařilo dělat pokroky v okamžiku, když jsem přestala myslet na svých prvních pět uběhnutých kilometrů. Teprve tehdy jsem se začala zlepšovat a má fyzička byla na vzestupu. Přestala jsem tlačit na pilu, přestala jsem spěchat a hle, fungovalo to. Pokroky se dostavovaly.

Pokud na svůj cíl spěcháte, je velmi pravděpodobné, že ho nedosáhnete. Jestli trpělivost přináší růže, tak zde to platí dvojnásob. Zatímco dosažení samotného cíle je chvilková záležitost, cesta k němu trvá dlouho. Někdy týdny, měsíce, někdy i roky. Proto je nesmírně důležité zaměřit se na cestu, která má být příjemná. Zkuste to a uvidíte.

Máte podobnou zkušenost? Napište mi je do komentářů a sdílejte článek se svými přáteli. Díky, ať se daří a chcete-li další tip, klikněte sem.