Jaké neúspěchy vás dovedou k úspěchu

Pokud raději posloucháte, klikněte ⬇️⬇️⬇️

Věděli jste, že k úspěchu se nedostanete přes mini-úspěchy, ale s největší pravděpodobností přes neúspěchy?

Stává se vám, že se vám občas něco nepodaří? Vsadím se, že ano. Kdo tvrdí, že ne, pravděpodobně nedělá nic. Protože kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Pokud se vám čas od času něco nepovede, je to známka toho, že jste se snažili, pokoušeli. Nevyšlo to? Nevadí. Příště to zkusíte jinak a pravděpodobně se zadaří o něco lépe.

Lidé se nechávají odradit

Lidé se často nechávají svými neúspěchy odradit. Často si totiž myslí, že se jim musí povést vše napoprvé. Na vině je, podle mého názoru, netrpělivost. Dnešní svět nám umožňuje mít spoustu věcí rychle, téměř ihned, a tak na to spoléháme, když se snažíme něčeho dosáhnout.

Ráda bych, abyste se, pokud to ještě neděláte, začali dívat na neúspěchy, chyby (nebo jak jim budeme říkat) jako na nedílnou součást cesty k úspěchu, dosažení cíle, zlepšování a tak podobně.

Díky neúspěchům, chybám se jako lidstvo pořád někam posouváme. Pokrok prostě nezastavíš ?, a to právě díky zmíněným omylům.

Lidé mají tendence trestat

V posledních mnoha letech školím více než dříve manažery z různých společností a oborů. Na těchto seminářích často mluvíme o motivaci sebe i druhých a na „přetřes“ se dostávají také slova jako např.: potrestat za chybu, vytknout chybu, vyčinit někomu za něco, co provedl apod.

Když se účastníků svých kurzů ptám, co je vede k tomu, že vytýkají chyby svým kolegům a podřízeným, dostanu často následující odpověď: „Chyby by se přece neměly stávat, a mělo by jich být co nejméně.“

Zvláštní. Jako by ti manažeři nebyli z masa a kostí jako jejich kolegové. Jako by oni také nikdy nedělali chyby a všechno se jim v jejich životě dařilo.

Co chyba/neúspěch znamená

Už jste někdy přemýšleli, co vlastně chyba nebo neúspěch v našem životě znamená?

Co třeba dítě, které se učí chodit.

Pokud máte děti nebo jste je alespoň někdy viděli ve věku kolem jednoho roku začínat chodit, jistě jste zažili mnoho jejich pokusů o další a další krůček. Nevzdávají to, protože s každým dalším pokusem prožívají radost z nového pohybu a také z toho, že se jim jejich snažení povedlo.

Co dělají rodiče nebo lidé kolem takových dětí, které neodrazuje žádný pád od toho, aby zkusili zase další krůček.

Říkají: „Ty jsi šikulka.“ „Jé, další krůček se Ti povedl…“

Slyšeli jste je někdy říkat: „Vidíš, už jsi zase upadl(a).“ „Ty jsi ale nemehlo, takhle padat!“

Věřím, že podobnou větu jste od rodičů dítěte nikdy neslyšeli. Z nějakého důvodu tolerujeme malým dětem dělat neúspěšné pokusy, protože víme, že to k jejich věku zkrátka patří.

Zajímavé ale je, že jen co dítě trochu povyroste, dostane tzv. „rozum“, nebo začne navštěvovat školu, vnímáme mnohem častěji jeho neúspěšné pokusy jako chybné a zbytečné. A čím je dítě větší, tím více poukazujeme na jeho „chyby a omyly“, kterých se dopouští.

Stáváme se kritičtějšími. Když se z dětí stanou dospělí, opět se najde někdo, kdo jim chybu vytkne, nebo je za ní dokonce potrestá.

Přemýšleli jste někdy, proč to tak je?

Vždyť „chybovat je lidské“. Máme to zkrátka naprogramované od přírody.

Pravděpodobně se navzájem upozorňujeme na chyby, protože jsme v takovém prostředí vyrostli, škola se v této oblasti také často vyznamenává, takže je toto prostředí pro nás vlastně přirozené.

Jenže, díky neúspěšným pokusům se (stejně jako malé dítě) učíme nové a nové věci. Díky tzv. chybným krokům dokonce vznikly velké objevy a vynálezy. Hodně z nich vzniklo tzv. omylem jako vedlejší produkt nějakého snažení.

Chybami se pokrok nezastavil, naopak jde velmi rychlým tempem vpřed.

Zdary vs. nezdary

Zkoušeli jste si někdy spočítat, kolik se vám během určitého časového období povede věcí a kolik uděláte chyb?

Jestli ne, zkuste si na nějakém konkrétním projektu nebo v nějakém vymezeném čase tuto statistiku udělat. Zjistíte totiž, že chyb oproti povedeným a dobře vyřešeným úkolům je daleko méně.

Poměr mezi povedenými a chybně vyřešenými situacemi vyznívá jasně ve prospěch těch povedených.

Problém je totiž v tom, že to, co se povede, bereme jako samozřejmost a vše, kde se objeví nějaká chyba nebo problém, zbytečně řešíme a zveličujeme a kvůli tomu nám tyto situace zůstávají déle v paměti.

Pojďme se vrátit zpět k manažerům, které jsem zmiňovala. Když s nimi mluvím o chybovosti jejich podřízených, vždy jim povím příběh o našem synovi, který se učil ve třech letech jezdit na kole.

Kdybych se při jeho snažení soustředila na chyby, a na ty pořád poukazovala, pravděpodobně by trvalo celou věčnost, než by se naučil jezdit úplně sám. Protože jsem se nesoustředila na chybné pokusy ale na to, co se povedlo, za hodinu jsme měli hotovo. Po hodině tréninku uměl jezdit a vzpomínám si, že ještě ten den odpoledne s námi jel na projížďku. A jak se z toho radoval.

Dávám manažerům za úkol, aby i oni zavzpomínali na dobu, kdy se učili jezdit na kole, na lyžích, hrát na hudební nástroj nebo zkoušeli nějaké nové sporty nebo činnosti. Nakonec sami vždy uznají, že neúspěšné pokusy jsou přirozenou součástí vývoje a že chyby jsou normální nejen v dětství, ale také v dospělosti.

Velký průšvih

Je pravda, že čas od času člověk udělá tzv. botu, která způsobí velké problémy, ztráty nebo dokonce něco fatálního. V takových případech, je-li to na místě, mají určitě následovat odpovídající kroky.

Žádné velké drama

Většina chyb ale není tak dramatická, jak se na první pohled zdá a není tedy nutné za takové chyby trestat.

Možná to teď vypadá, že tu obhajuji chyby a neúspěšné pokusy. Není to tak, protože považuji za naprostou povinnost každého z nás je abychom se dokázali z našich chyb poučit. To je pro člověka v dané situaci ten největší přínos. Tam se totiž skrývá ten pomyslný krok vpřed, díky kterému se stáváme lepšími, chytřejšími, zkušenějšími a dokonalejšími.

Za ještě vyšší stupeň sebezdokonalování považuji situaci, kdy se člověk dokáže učit i z chyb druhých lidí, aniž by sám tyto chyby udělal. Je to sice vyšší dívčí, ale celý proces méně bolí, protože bolestmi už si prošel někdo před námi.

Dovolte si chybový luxus

Dovolte sami sobě i druhým udělat chybu, umožněte jim neúspěch. Poté, co zjistíte, že se vám něco nepodařilo, jděte do jádra neúspěchu a rozklíčujte, co můžete příště udělat jinak, abyste tuto chybu již neopakovali. A když se omylu dopustí někdo jiný, chtějte po něm totéž. Chtějte, aby vám řekl, co udělá pro to, aby se mu příště stejná chyba nestala. A je jedno, jestli se jedná o vaše podřízené nebo děti.

Jenom ten, kdo opakuje stále stejné chyby, neroste, stagnuje a dostává se často do problémů. Pro tyto lidi mám své soukromé označení BLBEC, protože nepřemýšlí.

Ale ten, kdo udělá danou chybu jen jednou a je schopen se z ní poučit, roste, učí se, stává se úspěšnějším. Příště možná udělá další chybu, ale pravděpodobně jinou, ze které se zase poučí. Takhle se člověk posouvá neustále dopředu.

Jednu věc bych vám ale chtěla zakázat: za chybu se netrestejte tím, že si jí budete vyčítat a trápit se jí. To ostatně platí i u ostatních.

Stala se v minulosti a minulost nelze změnit. Z minulosti se můžeme maximálně jen poučit. Vezměte ji jako malou lekci a příležitost naučit se něco nového a jít dopředu.

Prosím, dovolte sobě i druhým tento „chybový“ luxus. Vyrostou z vás i druhých velcí lidé.