Petra ŠimkováPřed pár lety jsem se rozhodla běhat, protože má fyzička byla na bodu mrazu, nebyla jsem schopná doběhnout ani tramvaj, aniž bych nevypustila duši a celkově jsem fyzicky byla slabá. Omlouvala jsem svůj stav svými nemocnými ledvinami, ale po čase už jsem měla svého omlouvání dost. Začala jsem tedy hledat, jaký pohyb bych mohla vzhledem ke svému časovému rozvrhu provozovat. Když jsme ale nenašla nic, co by mi vyhovovalo, vybrala jsem běhání, ačkoliv jsem k němu od dob základní školy neměla blízko.
Můj velký sen
V té době jsem si vysnila, že někdy určitě poběžím závod. Takový, kterého se účastní mnoho lidí a zažívají při něm úžasnou atmosféru.
Foto: Facebook RunCzech
Jenže na to, abych mohla někdy závod absolvovat, jsem neuměla uběhnout skoro nic. Navíc nejsem zrovna soutěživý typ, a tak mě pocit z toho, že budu někde soupeřit, od závodu docela odrazoval. Nicméně chuť takový společný závod absolvovat ve mně zůstala.
Necelý půlrok mi trvalo, než jsem uběhla pět kilometrů na jeden zátah. Šla jsem na to pomaloučku, polehoučku, abych se nenechala odradit moc brzy. Když jsem poprvé dala svou první pětku, řekla jsem si, že bych už na ten závod mohla jít. Najednou se začaly ozývat vnitřní hlasy: „Na to nemáš, vždyť se ti to věčně nedaří, často musíš i chodit, protože nemáš dost sil.“ A protože už byl podzim, odložení závodu na příští rok bylo nasnadě.
Jenže další rok se zase nic nestalo, protože mě můj vnitřní kritik odrazoval dál. Já ho poslouchala a zároveň v koutku duše toužila mít číslo na břiše a medaili na krku.
Až letos v létě… jedu tramvají na seminář a dívám se kolem sebe. Nad okny v místě, kde jsou umístěny letáčky a reklamy, najednou čtu: „Adidas běh pro ženy 5 km, datum 7. září 2019“. Nemohla jsem z letáčku spustit oči. „Je to jen pro ženy, hm… to bych mohla zkusit“.
Na pár dní jsem na to zapomněla, když se najednou přede mnou zobrazila reklama na tuto běžeckou akci znovu. Prostudovala jsem si jí na internetu, zjistila, kolik stojí a nepřihlásila jsem se. Pro sebe jsem si řekla, že se přihlásím, pokud mě ještě tato reklama praští znovu do očí.
Mezi tím jsem sondovala, zda by se ke mně někdo přidal. Nějak se mi nechtělo jít samotné. Jenomže mi ty, o kterých jsem si myslela, že by mohly jít se mnou, daly košem. Přistihla jsem se, že ke mně promlouvá strach… bála jsem se jít sama, bála jsem se, že neuběhnu pět kilometrů v limitu 45 minut, ačkoliv normálně je běhám daleko rychleji. Bála jsem se, že se na start dostanu pozdě v tom množství startujících a že se zase do limitu nevejdu. Bála jsem se, že zklamu sama sebe a udělám si sama sobě ostudu…
Zase ten STRACH
V okamžiku, kdy jsem svůj strach pojmenovala, se mi ulevilo. Racionálně jsem ho musela zpracovat, abych si uvědomila, o čem že vůbec přemýšlím. Toto uvědomění vedlo k registraci na běh. Zaregistrovala jsem se a hned zaplatila, abych si to už nemohla rozmyslet. S registrací se najednou dostavil příval radosti a energie.
Abych už nemohla změnit své rozhodnutí běžet, rozhlásila jsem všude kolem, že jsem se přihlásila. Věděla jsem, že tento veřejný závazek mě nedovolí celou akci vzdát, i kdybych měla padnout v cíli na pusu.
Pár dní před závodem jsem si vyzvedla své opravdové startovní číslo a pomalu a jistě se začala těšit.
V den závodu se mnou nebyla řeč. Byla jsem nervózní, jako bych měla skládat nějakou zkoušku. Byl to můj velký den, a i když si spousta lidí může myslet cokoliv, pro mě hodně znamenal.
Hodinu před startem jsem si dala malou sváču a půl hodiny před jsem vypila silné kafe… pro jistotu, aby mi nechyběla energie.
Zhruba pětadvacet minut před startem jsem vešla s ostatními běhu chtivými dámami do svého sektoru. S velkým překvapením jsem zjistila, že budu startovat ve třetím sektoru z pěti, což znamená, že už na začátku jsem měla oproti mnohým náskok. Jinými slovy můj odhadovaný čas závodu nebyl zdaleka nejpomalejší. Toto zjištění mě natolik posílilo, že v tu chvíli jsem věděla, že to prostě dám.
Moderátor celou dobu vytvářel parádní atmosféru, která byla plná adrenalinu a energie. Dokonce ani déšť, který se v době čekání na start přehnal, nemohl startovní náladu překazit.
3…2…1… start… a je to tady!
Probíhala jsem startem po modrém koberci a všude po stranách byli fandící lidé, většinou muži, nejspíš partneři nás běžících žen. Všichni tleskali a já cítila, že jsem tady správně. Prostupoval mnou pocit, že si potlesk zasloužím už za rozhodnutí tady být.
Během prvního kilometru začaly některé ženy chodit, na druhém kilometru jsem měla krizi zase já, ale pořád jsem běžela. Když mi hodinky ukázaly, že mám za sebou už skoro tři kilometry, věděla jsem, že vydržím a že po doběhu budu šťastná. Na čtvrtém kilometru jsem sebrala zbytek sil, zrychlila a před cílem zrychlila ještě víc. Před cílem jsem zjistila, že mám navíc nejlepší čas v historii svého běhání a do limitu, který byl na závod stanoven, mi zbývalo ještě zhruba třináct minut. Po vstupu na modrý koberec, který značil cíl, mnou prostupoval pocit vítězství.
Nejen, že jsem to dala, ale ještě jsem zdaleka nebyla poslední. Byla jsem zadýchaná a neuvěřitelně šťastná. Slzy mi vlítly do očí a já poděkovala svým ledvinám, které mě hodně o mém životě naučily, když mi přestaly stoprocentně sloužit, že mi pomohly a podpořily mě.
Strachy, které se mi před závodem snažily zabránit se přihlásit, jako by už neexistovaly. Znovu jsem si uvědomila, jak si člověk mnohdy zbytečně stojí v cestě za svým snem. Tenhle závod byl můj velký sen a najednou jsem tu stála udýchaná, rudá, zpocená ale šťastná a plná energie.
Poděkovala jsem sama sobě, že jsem se nenechala odradit svým vystrašeným já a že jsem udělala krok ze své komfortní zóny. Teprve za zónou pohodlí totiž přichází poznání, čeho je člověk vlastně schopen.
Sen jsem si tedy splnila a mám další… ráda bych běžela desítku ?.
