Petra ŠimkováVydávám se na cestu, mám spoustu nápadů, energie a pak… Pak narážím na zeď, která mě přinutí spadnout na pusu (chtělo by se mi říci něco jiného). Zeď tvoří lidi kolem. Lidi, kteří si hoví ve svých jistotách a bojí se vystrčit nos, protože by jim ho mohl někdo ukousnout.
O čem mluvím? Mluvím o snech, touhách, které každý z nás má. Mnohdy se stává, že když se vydáme na cestu, po čase o své sny přicházíme. Jak je to možné?
Držím v ruce drobnou knížku Malá kniha o velkých plánech, kterou napsal Richard Newton. V jedné kapitole jasně a výstižně píše o tom, jak přicházíme o své fantazie a sny:
Když jste přišli na svět, sršeli jste údivem, fantazií, zvědavostí, touhou tvořit a, jak vám ukáže každé batolecí dítě, které chce chodit, narodili jste se s neutuchajícími a bezmeznými ambicemi.
Během dní a týdnů a let se tyhle bezprostřední rysy dostávají do kontaktu se skutečným světem a formují vaši fascinující, neodolatelnou podstatu. Vaše jádro.
Vytváříte si vkus, zájmy, libosti, averze, ambice a sny.
Tyhle rysy ale také dostávají na frak od tlaků skutečného světa, jako jsou pracovní život, strach z výsměchu, hodnocení na sociálních sítích, každodenní otročina v práci, finanční tlaky a silné nutkání zapadnout, přizpůsobit se, řídit se pokyny a dodržovat je.
A v tomhle obklíčení někdy podlehnete a zadusíte bílého koníka: ztratíte jiskru vynalézavosti, sny a odvážné ambice.
Ale ony tu stále jsou. Využít potenciál a rozšířit si obzory můžete v každé etapě života.
Jsem si jistá, že ambice a sny také máte, ať jste jakkoliv staří. Nehleďte na svět kolem sebe a jděte tvořit, hrát si, sportovat, lézt na skály, zkrátka vytvářet a dělat cokoliv, co se vám líbí bez ohledu na druhé. Energie, kterou vložíte, se bohatě vrací zpět. Energie totiž plodí energii.
A jestli souhlasíte, sdílejte. Díky.
