Měla jsem strach. Strach, že to nevyjde…

Měla jsem velké plány.

Píše se rok 2012 a v mém životě se stalo něco, co mi ho obrátilo vzhůru nohama. V té době se lékařům konečně podařilo zjistit, co mne po zdravotní stránce trápí. Dlouhé roky předtím jsem totiž byla pořád „na hromadě“. Měla jsem neustále rýmu, kašel, trpěla jsem nechutenstvím a byla pořád unavená. Docela dost jsem zhubla. Do určité míry nebylo divu. Měli jsme malé děti, které posléze začaly chodit do školky a přinášely z ní všelijaké virózy. Navíc jsem částečně podnikala, takže jsem měla o „zábavu“ postaráno. Neustále v jenom kole. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsem unavená prostě proto, že se nevyspím, neodpočinu si, a proto je můj organismus oslabený a chytne kdejaký bacil, který letí okolo.

Po mnohaměsíčním pátrání a obcházení mnoha zdravotnických zařízení se konečně zjistilo, co se mnou je. A tam nastal zlom. Jednoho krásného letního dne, pamatuji si, že to bylo 1. srpna, mi oznámili, že mám téměř nefunkční ledviny, proto jsem unavená a pořád nemocná. A že se to nedá vyléčit (současná medicína to neumí) a ať se připravím, že mohu poměrně rychle skončit na dialýze a budu-li mít štěstí, dostanu ledvinu od dárce. Poměrně velká rána. V nemocnici mi nemilosrdně nalili čistého vína.

V první chvíli se mi zhroutil svět. Dny ubíhaly a já se neuměla s touto novou situací vyrovnat. Od rodiny jsem slyšela jen, „to nebude tak hrozné“, „vše se zlepší, uvidíš…“. Dalo se tomu těžko věřit, zvlášť, když mi to říkali lidé, kteří nikdy takové problémy neměli.

Vzdát se? To je příliš jednoduché.

Jsem člověk, který se jen tak nevzdá a po několika dnech trápení a litování jsem zjistila, že mi to vůbec v ničem nepomáhá a že pokud se má něco stát, musím se o  to postarat sama. Nevěděla jsem ale jak. Jediné, co mi v tu chvíli pomáhalo, byl fakt, že má dobrá kamarádka se v té době potýkala s rakovinou a při rozhovorech s ní jsem cítila naději a povzbuzení. Zněla o mnoho optimističtěji než já. Když ale ona může mít pozitivní náhled na život, proč bych ho nemohla mít já? Vždyť ona je na tom daleko hůř než já. Na rozdíl ode mě může i umřít!

Vždy mi říkala: „Nemysli na to, co by se mohlo stát, nestuduj o dialýze na internetu. Mysli na to, že jsi zdravá.“

„Ale jak to mám udělat, když zdravá nejsem,“ zase jsem ze sebe dělala chudinku.

„Prostě to udělej a hotovo.“ To bylo jediné, co na mne v tu dobu asi platilo.

V té době jsem jí vůbec nerozuměla. Cožpak můžu poručit svým myšlenkám a předstírat něco, co není?

První krůčky

Na podzim téhož roku jsem jednoho dne zašla do knihkupectví a tam mi do oka padla knížka o přáních od Pierra Franckha. Už nevím, která přesně to byla, ale prolistovala jsem jí, a protože slibovala naději a navíc byla útlá, koupila jsem si jí. Přečetla jsem jí téměř jedním dechem. Začala jsem díky ní ovládat své myšlení, o kterém jsem si myslela, že ovládat nejde. Autor v knížce psal mimo jiné o tom, jak mu lékaři zjistili nějakou vážnou nemoc. On ve svých myšlenkách „předstíral“, že je zdravý a na dalším vyšetření se zjistilo, že opravdu zdravý je (nevysvětlitelné).

V ten moment se mi zrodila v hlavě myšlenka, která mi v následujících letech změnila život – v duchu jsem sama sobě dala slib, že budu své myšlenky ovládat, naprogramuji si své zdraví tak, jaké ho chci mít a když mi lékaři na příštím vyšetření řeknou, že jsem zdravá, napíšu knihu. Úplně jsem jí viděla …

Na příštím vyšetření mi lékaři neřekli, že jsem zdravá, nicméně mi sdělili, že se podařilo veškeré hodnoty srovnat, a pokud to takto půjde dál, mohu se svými ledvinami třeba dožít až do konce svých dnů.

Můj sen napsat knihu mě však dál nenechával klidnou. Moc jsem toužila takovou knihu napsat, jenže jsem nevěděla jak. Dokonce mne občas napadaly i myšlenky, že jí nakonec psát nemusím, vždyť se přece nestalo to, co jsem očekávala.

Čas plynul a obrázek knihy zůstával dál v mých myšlenkách. Trvalo to asi dva roky a za tu dobu se nestalo nic, co by vypadalo jako náznak nějaké spisovatelské aktivity. Nestalo se nic, protože jsem nic nepodnikla.

Strach a zase strach

Pořád se mi honilo hlavou: „vždyť nevíš, jak na to“, „nemáš na to teď čas“, „co když to nevyjde a nikdo si jí nekoupí“, atd. Postupně jsem si uvědomovala, že opět myšlenky začaly ovládat mě. Ba co víc, začal mne ovládat STRACH. STRACH, že jí nezvládnu napsat, stane se z ní propadák, nikdo jí nebude číst a kritici si jí vezmou na paškál (v tom lepším případě, pokud o ní vůbec zavadí …).

Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že důvod nepsaní není v nedostatku času, ale ve STRACHU. STRACH mi nedovolil udělat první krok a můj „zdravý rozum“ pořád vymýšlel nějaké výmluvy, proč to nejde.

Příležitost překonat svůj strach

Na jaře roku 2014 jsem dostala e-mail od Šárky – své známé, se kterou jsem dříve obchodně spolupracovala. Byla v té době na mateřské. Vymyslela si svůj internetový projekt, pro který hledala spolupracovníky. Hledala kouče a lektory, kteří by jí jednou za dva měsíce dodali na web článek ze světa koučování a osobního rozvoje. Nenabízela za to nic kromě propagace vlastní osoby.

Na první pohled nenabízela nic. Ale pro mě toho nabídla až moc. V jejím mailu jsem pro sebe mezi řádky vyčetla obrovskou příležitost. Sice nebyla o tom napsat knihu, ale byla to příležitost vůbec psát. Do té doby jsem totiž nenapsala ani řádku, když si odmyslím skripta na semináře a slohové a diplomové práce ve škole.

„Kamarád“ STRACH však zase začal hlodat. Tentokrát jsem ale byla silnější a na její nabídku kývla, i když jsem nevěděla, co to bude obnášet. Riskla jsem to. Tentokrát jsem udělala závazek nejen vůči sobě ale také vůči Šárce, a tudíž jsem nad sebou měla bič.

Začala jsem pro ni tedy psát vždy jeden článek za dva měsíce. Za první rok jsem dohromady napsala šest článků a byla jsem na sebe náležitě pyšná. Byla jsem na sebe pyšná hlavně kvůli tomu, že jsem překonala svůj STRACH a obavy. A navíc jsem udělala prvních pár krůčků ke splnění svého snu napsat knihu.

Kromě toho jsem se naučila pracovat s programem WordPress, on-line nástrojem, prostřednictvím kterého se na webové stránky články publikují.

Obavy se nenaplnily

Přestala jsem se bát psát na web, protože obavy, které mi v tom bránily, se nenaplnily. Dokonce jsem na své články měla i pozitivní ohlasy, což mne motivovalo jít dál. A tak jsem šla a můj sen napsat knihu byl stále reálnější. Postupem času jsem v oblasti publikování na internetu nacházela více informací a také jsem zjistila, že existuje elektronická verze knihy – e-book, který může napsat prakticky kdokoliv – tedy i já. A pomocí několika on-line nástrojů i publikovat.

Napsat a vydat knihu je složitější, a tak jsem začala zjišťovat, co vše musím udělat proto, abych publikovala elektronickou verzi. O publikování jsem pak měla informací dost, dokonce i postupně všechny potřebné nástroje. Jen kniha nikde.

Byla jsem tedy v situaci, kdy jsem měla všechny nástroje uvést knihu v život. Jediné, co chybělo byla zmíněná kniha. A hádejte, co se dělo. Zase ten zatracený STRACH. STRACH, co když to nebude nikoho zajímat… „Zdravý rozum“ se zase ozval. Bohatší o zkušenosti publikování článků jsem si řekla: „Také jsem se předtím bála a nic z toho, co mě strašilo, se nenaplnilo. Mám všechno potřebné proto, abych knihu napsala, dokonce i vím, o čem bude, tak na co čekat…“

Naplánovala jsem si v diáři čas, který budu svému e-booku věnovat a vyblokovala jsem si ho tak, jako bych měla něco důležitého. E-book přeci byl důležitý – tedy alespoň pro mě. Byl to můj sen. A k čemu jsou sny, když se nestanou skutečností? Jen k trápení, zoufání a rezignaci.

Nakonec jsem e-book napsala a jsem šťastná jako blecha, že jsem to dokázala. Že jsem svému STRACHU řekla NE a nenechala se jím ovládat. Že jsem překonala sama sebe a nestala se otrokem své slabosti, svého strachu. Ten pocit mě neuvěřitelně posílil a povzbudil do další práce a naplňování nových snů a předsevzetí.

Napsala jsem e-book, který jsem nazvala ZA VŠÍM HLEDEJ SEBE, protože to přesně koresponduje s tím, čím jsem se v posledních několika letech zabývala a stále zabývám. Je o tom, jak dosáhnout svého cíle, po kterém toužíte navzdory situacím, které vám kladou překážky.

Není to kniha v pravém slova smyslu. Je to praktická příručka. Obsahuje návody, krok po kroku vás vede, abyste překonali nástrahy, které vás na cestě čekají a splnili si tak svůj sen nebo udělali ve svém životě změnu, po které toužíte, aniž byste se sami v sobě zklamali. Nikdo jiný to za vás neudělá. Rozhodujete o tom vy – za vším hledejte sebe :-).

E-book je na světě od letošního jara a moc mě těší, že již zabírá pomyslné místo v elektronické knihovničce řady z vás. Je také důkazem, že splněním vlastního snu pomůžete i druhým. Podmínkou pro to všechno je překonat svůj STRACH a dát „zdravému rozumu“ adieu.