Když něco doopravdy miluješ, nikdy tě to neopustí

Je 19. ledna 2017 a já stojím na pódiu ve Velkém sále Paláce Žofín. Na pódiu, ze kterého vnímám atmosféru elegance, ladnosti, lesku, počáteční nervozity. Pozoruji každý detail v sále, který na mne dýchá historií, krásou a energií, která se odráží v celém právě začínajícím večeru. Čekám na počáteční fanfáru, aby vše mohlo začít. Čtyřicet tanečníků a tanečnic nastupuje na taneční parket, aby zahájilo jednu z nejslavnostnějších plesových událostí sezóny, Rakouský ples.

Přemýšlím na tím, jak jsem vděčná, že mohu něco takového zažít. Že tu mohu stát a dívat se na vše kolem sebe z místa, na které většina návštěvníků nemá možnost vstoupit. Že jsem vděčná za to, že všichni v sále uvidí vystoupení, které jsem připravila a secvičila se studenty rakouského gymnázia a německé školy. Vděčná za to, že mne tanec neopustil, i když jsem ho chtěla před pěti lety pověsit na hřebík.

Ve svých patnácti letech jsem šla do tanečních tancem nepolíbená. Moc jsem se těšila, i když jsem vůbec netušila, zda mne bude bavit učit se nové kroky, zda je vůbec zvládnu. Jedinou věc jsem věděla, a to, že se mi tam bude líbit, protože tam bude hrát hudba. Hudba, která mne provázela snad od narození. Na základní škole jsem na svou vlastní žádost hrála na housle, a to až do období puberty, která mé hudební snažení přerušila. Nicméně láska k hudbě v mém srdci zůstala.

Začala jsem se učit tančit. Ohromně mě bavilo všechno, co jsme se učili a vždy jsem se netrpělivě těšila na další lekci. Tanec zaujímal postupně větší a větší místo v mém životě, a najednou jsem věděla, že bez něj už nemohu žít.

Čas plynul a tanec byl stále mou nedílnou součástí. I když jsem ho nikdy neprovozovala „závodně“, alespoň jsem ho vystudovala na konzervatoři během studia na vysoké škole. Po čtyři roky jsem si vyzkoušela, jaké to je spoluvlastnit taneční školu, pořádat taneční kurzy a vyučovat v nich. V zimní sezóně jsem na několika pražských gymnáziích nacvičovala předtančení s maturanty na jejich maturitní plesy.

Bolest v srdci

V roce 2002 jsem však musela z taneční školy odejít. Bolelo mne u srdce, ale věděla jsem, že tanec z mého života nezmizí. I když jsem se začala profesně orientovat směrem, kterým jdu nyní, tanec se ke mně vrátil. Gymnázium Nad Alejí projevilo zájem o mé služby a tehdy začalo desetiletí nácviků předtančení na maturitní plesy. Užívala jsem si je. Bavilo mne vykřesat ze studentů taneční variace, eleganci a ladnost. Bavilo mne hledat hudbu a vymýšlet choreografie. Bavilo mne plynout v rytmu hudby a předávat lásku k tanci dál.

Končím nadobro

O necelých deset let později jsem se však rozhodla, že tanec opustím. V mém životě se stalo něco, co mne donutilo přehodnotit celý život a přizpůsobit ho nemoci, kterou mi konečně lékaři po letech diagnostikovali (více o mém příběhu najdete zde). Ubývala mi energie, a protože mne tanec neživil, musela jsem přehodnotit priority. Děti a rodina byly samozřejmě na prvním místě. Druhé místo pak zaujala činnost, která mne živila a zároveň i bavila – moje práce. Svůj čas jsem chtěla věnovat nejdůležitějším lidem v mém životě, a tak na výuku tance už čas nezbýval.

Rozhodla jsem se tedy, že v prosinci 2012 skončím. Rozhodnutí bylo bolestivé, nicméně vzhledem k okolnostem rozumné. Opět mne srdce bolelo. Milovala jsem tanec, který byl mou součástí 21 let. Nešlo jen tak zapomenout.

Rozhodla jsem se, že skončím nadobro. Vše bylo připraveno, jen si užít poslední nácviky předtaneční a oplakat poslední dvě vystoupení, která tehdy studenti v Lucerně zatančili.

Opravdu jsem chtěla skončit, alespoň tak mi velel rozum. Mé srdce mě ale neustále táhlo zpět k tanci.  Toto dilema nakonec vyřešila nová nabídka na spolupráci, tentokrát na plesy, na jednomž z nich právě teď stojím. Rozhodování ale nebylo jednoduché a nechala jsem si čas na rozmyšlenou. Můj rozum mi říkal: „Neber to, už ses rozhodla, že skončíš. Neber své rozhodnutí zpět.“ Srdce říkalo: „Vezmi to, tanec miluješ, je to celý tvůj život, dodává ti energii, přece se ho nevzdáš.“ Navíc jsem byla jedna z mála, která uměla požadovanou Francouzskou čtverylku.  „A teď, babo, raď!“

Poslouchej své srdce

Nakonec jsem poslechla své srdce a již pět let věnuji čtyři měsíce v roce přípravě předtančení na Rakouské plesy. Příprava mi dokonce zabírá více času než dřívější předtančení na Gymnáziu Nad Alejí. Naučila jsem se lépe hospodařit se svým časem a jsem ráda, že ho mohu věnovat těm,  kteří o tanec stojí a chodí na kurzy s láskou.

Ověřila jsem si, že když bezmezně a doopravdy něco milujete, je téměř nemožné se od toho odpoutat. A pokud se se svým koníčkem a radostí přeci jen rozloučíte, nakonec si vás vždy v nějaké podobě najde.  Je to znamení, že se máte držet své lásky, protože vám dodává energii a štěstí do života. A to je právě to, co mi tanec dává. Plynout v rytmu hudby, „položit“ se do ní a vnímat energii, kterou vysílá. To je přesně důvod, proč jsem tanec na hřebík nepověsila.

A teď tu stojím už popáté a čekám, až všechno vypukne. Před čtyřmi měsíci neuměli studenti jediný taneční krok. Dnes kromě čtverylky tančí ještě polonézu a valčík, který patří k nejtěžším standardním tancům. Je mi trochu líto, že to, čemu jsem se se studenty věnovala poslední měsíce, bude během pár následujících minut minulostí. Věřím ale, že zážitek z tohoto vystoupení si studenti, stejně jako já, budou pamatovat hodně dlouho. Je mi líto, že vše skončí, ale jedno vím jistě: „Za rok bude další ples a já budu u toho!!.“ 🙂

Tanec je můj život, dává mi štěstí, energii a neuvěřitelný vnitřní prožitek. Přinesl mi i mou životní lásku, manžela a otce našich dětí.

Tanec je má láska. Jsem vděčná Bohu, vesmíru a vyšším silám, že se mu mohu věnovat a mohu ho žít.

KDYŽ NĚCO DOOPRAVDY MILUJEŠ, NIKDY TĚ TO NEOPUSTÍ!!