Poučení pro snížení pracovní morálky :-)

Lidé se pořád za něčím honí a odkládají svůj pohodový život na:

• až budu mít více peněz,
• až mi vyrostou děti,
• až budu starší,
• až…
• až…
• až…

Až na někdy, kdy už možná bude pozdě.

Dostala jsem doporučení na knihu „Japonská filozofie WABI SABI“ od Christophera A. Weidnera, která pojednává o lepším využívání času v našem životě. O time managementu jsem sestudovala kdeco, spoustu technik a metod využívám sama ve svém životě, time management školím a mám tento seminář moc ráda, dokonce jsem na toto téma napsala i e-book, ale WABI SABI je jiné kafe. Hned na úvodních stránkách jsem našla příběh, se kterým jsem se již setkala a už tehdy se mi líbila pravda, která je v něm ukrytá.

Posuďte sami, jestli se ještě má cenu za něčím honit, když to de facto máme na dosah ruky.

V jednom přístavu na západním pobřeží Evropy leží chudobně oblečený muž v rybářském člunu a podřimuje. Vyfešákovaný turista si právě vkládá nový film do foťáku, aby si vyfotografoval tu idylku: modré nebe, zelené moře plné mírných vlnek s bílými hřebeny, černý člun, rudá rybářská čapka. Cvak. Ještě jednou: cvak. A protože všechno dobré se opakuje třikrát, pro jistotu cvakne ještě potřetí.

Ten tvrdý, téměř nepřátelský zvuk probudí dřímajícího rybáře, který se rozespale narovná a začne lovit krabičku cigaret. Ale než jí najde, horlivý turista už mu drží u nosu svou a čtvrté cvaknutí, tentokrát zapalovače, zakončí akt chvatné zdvořilosti. Tato sotva změřitelná, nikdy nedokazatelná přemíra čilé zdvořilosti vyvolala podrážděné rozpaky, které se nyní turista, ovládající jazyk této země, snaží zaplašit rozhovorem.

„Dnes budete mít dobrý lov.“

Rybář vrtí hlavou.

„Ale předpověď počasí byla příznivá.“

Rybář pokyvuje hlavou.

„A vy přesto nepojedete na lov?“

Rybář vrtí hlavou, turistova nervozita se stupňuje. Jistě mu leží na srdci blaho toho chudobně oblečeného člověka, trápí ho smutek z promeškané příležitosti.

„Ó, není vám dobře?“

Konečně rybář přejde od posunků k mluvenému slovu. „Cítím se báječně“, říká. „Nikdy jsem se necítil lépe.“ Vstane, protahuje se, jako by chtěl předvést svou atletickou postavu. „Cítím se fantasticky.“

Turistův výraz obličeje je stále nešťastnější. Nemůže nevyslovit otázku: „A proč tedy nejedete na moře?“

Okamžitě dostal stručnou odpověď: „Protože jsem vyjel už brzy ráno.“

„Nachytal jste hodně ryb?“

„Tolik, že nepotřebuju vyjet ještě jednou…“

Rybář, konečně probuzený, teď roztává a poklepává turistovi na rameno, aby ho uklidnil. Jeho výraz považuje za projev zbytečné, i když dojemné starostlivosti.

„Stačí to i za zítřek i pozítřek“, řekne, aby potěšil cizincovu duši. „Zapálíte si jednu ode mne?“

„Ano, díky.“

Zastrčí si cigarety do úst, páté cvaknutí, cizinec vrtí hlavou a posadí se na okraj loďky. Odloží fotoaparát, protože teď potřebuje obě ruce, aby gesty zdůraznil svá slova.

„Nechci se plést do vašich osobních záležitostí“, řekne, „ale představte si, že byste dnes vyjel podruhé, potřetí, možná dokonce počtvrté a nachytal byste tři, čtyři, možná i deset tuctů makrel…“

Rybář pokyvuje.

„Pak byste vyjížděl na lov“, pokračuje turista, „nejen dnes, ale i zítra, pozítří, prostě vždycky za dobrého počasí – a víte, co by se stalo?“

Rybář vrtí hlavou.

„Nejpozději za rok byste si mohl koupit motor, za dva roky druhý člun, za tři nebo čtyři roky možná loď, a se dvěma čluny byste nachytal mnohem víc ryb – jednoho dne byste měl dvě lodě, pak byste…“ nadšení mu na chvíli vyrazí dech, „postavil byste si malou chladírnu, možná udírnu, později výrobnu marinády, vlastním vrtulníkem byste hledal hejna ryb a rádiem dával pokyny lodi, mohl byste si koupit licenci na lov lososů, otevřít rybí restaurant, vyvážet humry do Paříže bez zprostředkovatelů – a pak…“ Cizinec se opět zalyká nadšením. Pokyvujíc hlavou, dojatý až k slzám, hledí na mírumilovně se blížící vlnky, v nich vesele poskakují zatím nechycené ryby.

„A pak“, řekne, ale pak se zase nezmůže na slovo. Rybář ho poklepává po zádech – jako dítě, které se zakuckalo. „Co pak?“, zeptá se tiše.

„Pak“, pokračuje cizinec v tichém nadšení, „pak si klidně můžete sedět v přístavu a dřímat na sluníčku – a dívat se na to báječné moře.“

„Ale vždyť já nedělám nic jiného“, říká rybář, „sedím si tady v přístavu a dřímám a přitom mě ruší jen to vaše cvakání.“

Takto poučený a zadumaný turista si pak jde po svých. Dřív si taky myslel, že pracuje, aby jednoho dne nemusel pracovat. Už mu není líto nuzně oblečeného rybáře, spíš mu teď trochu závidí.

Taky svůj život máte na dosah ruky, ale stále se za něčím honíte? Přemýšlejte, jestli náhodnou nejde dělat něco nějak jinak :-).

Jestli se vám příběh líbí, budu ráda, když ho budete sdílet se svými přáteli na Facebooku. Díky.