Petra ŠimkováVždy si pečlivě vybírám, jakou knížku si na dovolené přečtu. Je pro mne důležité, aby uspokojila mé požadavky. Musí být poučná, abych měla o čem přemýšlet a inspirovat se. Musí být pozitivně laděná, abych se nad ní mohla usmívat či dokonce smát. A pokud je v ní schovaný nějaký příběh, má pro mne plus navíc.
Kolem jedné takové knihy jsem chodila v knihkupectví, měla ji několikrát v ruce, ale netušila jsem, o čem je, tak jsem si jí nekoupila. Na počátku letošního léta jsem však o ní četla článek a díky němu se rozhodla, že si jí rozhodně musím přečíst.
O jaké knize mluvím? Dalajlamova kočka, kterou napsal David Michie. Ještě jí nemám přečtenou do úplného konce, ale jednu pasáž s vámi chci sdílet, protože je v ní schovaná obrovská pravda. Následující úryvek bychom si všichni měli zapsat za uši, abychom si vždy, když se stane něco, co vypadá jako tragédie, katastrofa či neštěstí, uvědomili, že to není tak strašné, jak se zdá. Nakonec posuďte sami:
Příběh pochází z Japonska, z doby, kdy kůň nebyl jen koněm, ale také měřítkem bohatství.
Jeden sedlák si koupil svého prvního koně a celá vesnice se sešla, aby mu blahopřála. „To jsi jistě hrdý na tak nádherného koně,“ říkali mu všichni.
Sedlák však věděl něco o tom, jak je důležité zachovat si duševní rovnováhu, a tak se jen prostě usmál a pravil: „No, uvidíme.“
Brzo nato se kůň utrhl a utekl do volné přírody. Vesničané přišli za sedlákem vyjádřit mu svou soustrast. „To je tragédie! Taková ztráta! Z toho se jen tak nevzpamatuješ!“
Sedlák se opět pousmál a pravil: „No, uvidíme.“
Neuplynul ani týden. Jednoho rána se sedlák probudil a zjistil, že kůň se vrátil a s sebou přivedl dva divoké koně. Nechali se poslušně dovést do stáje a zavřít. Vesničané nemohli uvěřit tomu, co se stalo. „To je ale štěstí! To je důvod k oslavám! Kdo by věřil, že je něco takového možné!“
Samozřejmě i teď se sedlák jenom usmál a pronesl: „No, uvidíme.“
Jeho syn ty dva divoké koně začal krotit, což byla dost nebezpečná práce. Stalo se, že jeden kůň sedlákova syna shodil a ten si při tom zlomil nohu. Celé se to stalo krátce přede žněmi a sedlák syna nutně potřeboval, aby mu pomohl sklidit úrodu.
„To máš těžké,“ komentovali vesničané. „Přijít o synovu pomoc zrovna přede žněmi – co může být horšího!“
„No, uvidíme,“ víc toho sedlák neřekl.
Za několik dní vyslala císařská armáda do všech vesnic vojáky, aby naverbovali schopné mladé muže. Císař chtěl jít do války a potřeboval posílit armádu. Sedlákův syn měl však zlomenou nohu, a tak k vojsku nemusel.“
Příběh pokračuje dál podobným způsobem.
Je pravda, že takových situací, které na první pohled vypadaly jako velký problém a pak nakonec přinesly mnoho dobrého, jsem zažila spoustu a věřím, že vy také.
Neházejte flintu do žita
Neházejme flintu do žita příliš brzy a počkejme, jak se situace vyvine a co přinese nového. Nejspíš se objeví příležitosti, které nás posunout zase o kus dál. A při pohledu zpět za ně budeme vděční. Tak to chodí a nemá smysl s nenadálými změnami bojovat. Vítězí ten, kdo se přizpůsobí.
Pokud jste Dalajlamovu kočku ještě nečetli, určitě si jí kupte či půjčte z knihovny, stojí za přečtení.
Máte nějaké tipy na podobné knihy? Budu ráda, když se o ně podělíte v komentářích.
