Kotrmelce na lyžích aneb co mě naučil výron v zápěstí

ortéza

skiing-589593

Jsem celkem normální lyžařka. Žádný mistr světa, ale také žádný začátečník. Lyžuji ráda a vždy se sama při sjezdu „trénuji“ – vědomě přenáším váhu, jsem v předklonu apod. Jezdí se mi tak dobře, užívám si vědomou jízdu a hlavně se pořád ve sjezdu zlepšuji. O to více mne to pak baví, však to znáte…

Předevčírem při jednom takto vědomém sjezdu se mi stalo něco, co moc nedokážu vysvětlit. Byla jsem na chvíli asi trochu mimo, zkřížily se mi lyže nebo něco podobného. Najednou jsem dělala kotrmelce, hlavou jsem bouchla o zem (ještě, že jsem měla helmu) a zkroutila si pod sebe zápěstí. V tu chvíli mě napadlo: „Zlomená ruka v zápěstí, hm… sádra na dva měsíce. To je pěkný, co budu dělat…“ Před očima se mi objevilo, co mě následující dva měsíce čeká.

Rentgen nakonec zlomeninu neprokázal, ale výron tam je. Dlouho jsem neměla takovou radost, když jsem se dozvěděla, že sádru mít nebudu. Na druhé straně mi ale v hlavě promlouval hlas, který mě upozorňoval na to, co všechno nebudu moci dělat. Ach to moje ego… Maluje čerty na zeď. A samozřejmě mě naštvalo, že se mi stalo něco úplně zbytečně a částečně mě to vysadí z plného provozu.

Musím se přizpůsobit…

Po chvíli jsem ale nechápala, proč jsem naštvaná. Zlomenou ruku nemám. Navíc jsem si pohmoždila levou ruku a jsem pravák. Mám sice pohmožděnou ruku, ale obě nohy funkční. Jinak se mi nic jiného nestalo, tak na co si vlastně stěžuji?

Vrátit to nemůžu. Do budoucna se z toho mohu sice poučit, ale teď se musím přizpůsobit. Nic jiného mi totiž ani nezbývá. Budu-li lamentovat, kdo to odnese? JÁ! A taky moje okolí, které za nic nemůže. A to nechci.

 

20160304_112039

Úraz = lekce

To bych ale nebyla já, abych nepřemýšlela nad tím, co má můj úraz znamenat. Možná mám zpomalit… Možná si mám uvědomit, že nával seminářů a dalších pracovních aktivit, které mě v následujících týdnech čekají, se dají zvládnout v klidu a s přehledem. Je pravda, že toto se mi v posledních dnech honilo hlavou. Abych vše zvládla v klidu, pohodě a přežila vše ve zdraví, protože to bude opravdu náročné.

Díky nefunkční ruce jsem zjistila, že i s jednou rukou se dá ledascos zvládnout. Když se mi něco nedaří otevřít/zavřít, pomohou ostatní. Děti se staly solidární a pomáhají, jak mohou. Má to tedy i výchovný efekt.

Když nejsou ostatní, můžu použít nohy, které ledascos přidrží a ještě si přitom protáhnu záda. Občas mohou pomoci i zuby, díky kterým mohu sundat nebo nandat třeba rukavici.

A protože jsem druhý den nemohla moc lyžovat (vyzkoušela jsem to, ale raději jsem toho nechala – jeden úraz mi stačí…), vydala jsem se na túru po okolních svazích a lesích. Nikdy jsem nebyla sama na procházce v horách. Byla to ta nejúžasnější procházka, kterou jsem v posledních týdnech zažila. Nikdo na mě nemluvil, nikdo po mě nic nechtěl. Kochala jsem se výhledy na okolní krajinu, dala si trochu do těla a zhluboka dýchala čerstvý horský vzduch. Objevila jsem cestu, kterou jsem ještě neznala, ačkoliv na Šumavu jezdíváme každý rok.

Všechno zlé pro něco dobré

Jak se říká: „Všechno zlé pro něco dobré.“ Platí to i v tomto případě, protože jsem i sama v sobě objevila limity, přes které se dá zajít. V životě není lepšího pocitu než zvítězit sám nad sebou.

Mou radostí a vášní je motivovat lidi ke změnám v jejich životě, učit je techniky, jak žádoucích změn dosáhnout a předávat jim vyzkoušené návody, které je dovednou k cíli. Jsem autorkou e-booku Za vším hledej sebe >> a dalších e-booků v oblasti rozvoje osobnosti >> Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů