Vzpomínám si na seminář na téma emoční inteligence, na kterém mne jeden účastník přesvědčoval, že není možné své emoce řídit. Přesvědčoval mě, že je od přírody vznětlivý a kdyby se pokusil své emoce potlačit, došlo by k jejich uvolnění v jiné situaci a jiným způsobem.
Emoce jsou nedílnou součástí naší osobnosti. Fungují společně a nerozdílně s naší rozumovou složkou. Rozum a emoce jsou nerozluční partneři. Jeden bez druhého být nemohou, a pokud jeden převládá, utlačuje toho druhého, který se pak nemůže projevit.
Jistě víte, že v komunikaci s druhými (vyjma písemné komunikace) se projevujeme nejen rozumově, ale i emočně. Díky projevovaným emocím druhá strana může číst mezi řádky. Emoce jsou nesmírně důležité proto, aby nám druzí plně porozuměli. Neverbálně sdělovanými signály dáváme najevo, jak to s námi doopravdy je v rovině emocí. Emoce nám mohou v řadě situací velmi pomoci a na druhé straně také uškodit. Uškodit nám mohou v případě, když převládnou nad rozumovou složkou.
Emoce a rozum fungují jako výtahy pater noster. Když jeden jede nahoru, druhý stejnou měrou jede dolů a naopak. A právě moment, kdy emoce jedou vzhůru a rozum klesá do hlubin, nás bude zajímat. Zvláště, pokud se jedná o emoce negativní.
Lidé jsou na emocionální projevy druhých citliví, i když si to často ani neuvědomují. Vnímají je podprahově a nechávají se jimi ovlivňovat.
Lze. Samozřejmě, že ano. Musíme proto ale něco udělat.
Prvním krokem je přiznat si, že se necháváme negativně ovlivnit naším okolím a situacemi, do kterých se dostáváme. Je nutné přijmout zodpovědnost za to, že máme možnost si vybrat, jak na danou situaci budeme reagovat. To, že jsme na určitou situaci v danou chvíli nezvládli ještě neznamená, že nejsme schopni reagovat jinak.
Tento krok je obvykle nejtěžší, protože pro řadu lidí je těžké přijmout zmiňovanou odpovědnost. Přiznat si svou neschopnost reagovat jinak, chce kuráž a notnou dávku sebereflexe. Neschopnost ale můžeme obrátit ve schopnost, ovšem pod podmínkou, že budeme sami chtít.
Přijmeme-li fakt, že negativní emoce si vzbuzujeme sami v sobě, můžeme konečně pracovat na tom, čím si je způsobujeme.
Představte si situaci:
Řídíte auto, spěcháte, široko daleko volno a před vámi jede velmi pomalu auto, které nemůžete předjet. Co se vám začne honit hlavou? Jaká bude vaše reakce? Pravděpodobně něco ve smyslu: „Co tam dělá?“, „Proč jede jak s hnojem?“ „Proč má auto, když ho neumí řídit? „Proč leze za volant, když neumí řídit?“ Možná vám hlavou problesknou i nějaká sprostá slova :-). Díky těmto reakcím, ať už proběhnou nahlas, či v duchu, začnete být nervózní a netrpěliví. Někdo možná začne troubit nebo nahlas nadávat. Ale protože vám nic jiného nezbývá, pomalu pokračujete dál. Najednou vidíte na silnici překážku, kterou jste předtím přes auto před vámi neviděli. Najednou rozumíte tomu, proč auto před vámi jelo tak pomalu a v duchu se mu možná omluvíte.
S podobnou situací se určitě mnohokrát setkal každý z nás. Pojďme si na ní ukázat, co se v rovině emocí dělo:
Auto jelo pomalu – to byl fakt, pozorování, realita. Nic více, nic méně. Samotná realita a fakt v nás žádné emoce neprobudí. To, co začne ovlivňovat náš stav, a to, jak se cítíme, jsou naše interpretace a hodnocení situace. Fakt, že auto jede pomalu začneme hodnotit například tímto způsobem: „Jede pomalu naprosto zbytečně, vždyť nemá sebemenší důvod. Vůbec neumí řídit. Nemá si pořizovat auto, když to neumí.“ Takto bych mohla pokračovat ve výčtu dalších interpretací. Na uvedených příkladech je vidět, jak člověk může různými způsoby vyhodnotit situaci, kdy auto jede pomalu. K interpretacím přidáme ještě svůj závěr, kdy řidič je „blbec“ a situaci uzavřeme. Uvnitř se cítíme špatně, nálada je na bodu mrazu, jsme nervózní, podráždění, velmi lehce se můžeme dostat do stresu. Pokud si tuto náladu umocníme ještě tím, že jsme v časovém presu a máme obavu, že přijedeme někam pozdě, jak myslíte, že to ovlivní okamžiky, které teprve přijdou?
V naší vzorové situaci se ale objevilo ještě něco dalšího. Auto jelo pomalu, protože mělo překážku v cestě. My jsme ale překážku v cestě přes auto neviděli, a tudíž jsme si tuto situaci vyhodnotili po svém. Kdybychom překážku viděli, určitě bychom na vzniklou situaci reagovali jinak a výše uvedené interpretace by nás s největší pravděpodobností vůbec nenapadly.
Z příkladné situace je zřejmé, že naše interpretace vznikly zcela zbytečně, protože jsme v danou chvíli neměli všechny potřebné informace. Přesto jsme však situaci začali hodnotit. A protože se jednalo o negativní vyhodnocení, způsobovalo nám negativní emoce.
Tento běžný jev se objevuje u lidí velmi často. Ocitnou se v situaci, ve které jim chybí řada informací, přesto ji začnou interpretovat po svém. Ve většině případů se ale interpretace a následné závěry liší od reálného stavu. Takto vzniklé negativní emoce nám navíc ubližují a berou energii.
Dobrovolně sami v sobě vzbuzujeme negativní emoce. U někoho se projeví rozčílením, agresivnějším projevem, někdo je v sobě drží a trápí se jimi. To, že vyhodnocujeme situace po svém nám velmi škodí. Navíc emoce jedou paterem nosterem vzhůru zatímco rozum opačným směrem dolů. Čím výše jsou naše emoce, tím méně nám slouží náš rozum.
Naučme se oddělovat fakta od interpretací a závěrů. Pocity hněvu nevznikají z reality, nýbrž z našeho interpretování situací a jejich závěrů. Hněv, ať už projevený navenek či uvnitř, zabíjí. Zabíjí to dobré v nás, naše vztahy, bere nám radost a nedovoluje nám vidět svět a lidi kolem nás v tom lepším světle.
Vždy, když se ocitnete v situaci, která se vám nelíbí, pokuste se popsat, co vidíte a slyšíte. Snažte se popsat fakta. Pokud vám nezapadají do kontextu, pravděpodobně vám ještě nějaké informace chybí. Z toho vyplývá, že nemá smysl se hněvat, není k tomu žádný důvod. Emoce a rozum zůstanou vyrovnané a v klidu v dané situaci můžeme pokračovat dál.
Jaký je váš příběh, kdy jste vyhodnotili situaci, která se pak nakonec ukázala v jiném světle? Pište do komentářů…