Všechny nás nakonec odvezou

Život není fér. Jeden má naloženo hodně, druhý méně. Každý z nás má jiné podmínky na startu a jinou životní cestu. Spravedlnost v životě neexistuje.

Poslechněte si podcast, nebo pokud raději čtete, pokračujte níže.

Zdravím vás v dalším díle podcastu Za vším hledej sebe. Dnes bude kraťoučký, ale, věřím, že o to výstižnější.

Když vám řeknu, že život není fér, vypadá to, že mluvím pesimisticky. Nebo ne?

Existuje spravedlnost v životě?

Spousta lidí ve svém životě hledá spravedlnost a dovolává se jí i tam, kde prostě není. Spravedlnost v životě prostě neexistuje, nemáme stejné podmínky.

Není spravedlivé pro mouchu, že jí sezobne vlaštovka. Není spravedlivé, že někdo se narodí v chudé rodině a druhý v rodině, kde nevědí, co s penězi. Není spravedlivé, že se někdo narodí ve svobodné zemi a druhý v totalitní.

S tím si nic nepočneme. Tak to prostě je a důležité toto vzít jako fakt a neřešit to.

No, vlastně jedna spravedlnost v životě existuje – všechny nás nakonec odvezou.

Co ale můžeme ovlivnit?

Co ale můžeme řešit a ovlivnit je, co si počneme se svými životem a jak se budeme jeden k druhému chovat bez ohledu na situaci, ve které jsme. Co také můžeme ovlivnit, je naše subjektivní štěstí.

Řada lidí ho hledá pořád někde venku. Kupuje si různé věci v domnění, že mu štěstí přinesou. Výzkumy praví, že v okamžiku pořízení něčeho nového subjektivní štěstí narůstá, ale po čase se vrátí na původní úroveň. Výzkumy dokonce ukazují, že lidé z chudých zemí jsou často podobně šťastní jako ti z rozvinutých a bohatých.

Ve věcech štěstí tedy není. Takže, kde je zakopán pes?

Hádáte správně – v nás samotných. V tom, jak vnímáme svět, hodnotíme situace, lidi, věci. Jak se dívám na problémy – nebo to nejsou problémy, ale příležitosti? Vidíte, už jsme zase u úhlu pohledu ?

K tomuto tématu mám pro vás krátký text, citaci, kterou jsem kdysi objevila na LinkedInu, na kterém ze všech sociálních sítí trávím nejvíce času. Moc se mi líbila, a tak jsem si ji uložila pro další sdílení. A k tomu dochází právě teď. Cítím totiž, že v době prázdnin a dovolených je více času na přemýšlení a lidé taky tak trochu hledají to své štěstí, více komunikují sami se sebou a tráví sami se sebou vědomě více času.

Poslechněte si, co kdysi řekl Jan Werich:

⬇️⬇️⬇️

„Na jedno jsem vždy věřil. Že nás pánbůh udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý. Jeden je krásný, anebo poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne, a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. Všechny nás nakonec odvezou. Jinými slovy, všichni jsme smrtelní. I nesmrtelní. Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.

NIKDO si nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná že toho má víc v makovici, možná že nosí lepší košili, že má šikovnější ruce, možná že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc. Tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí.

Jenže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti z lidí, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a jediný recept na štěstí a to platí pro všechny.

Pro mě, pro vás, pro celý svět.“

Jan Werich