Petra ŠimkováVsadím se, že jste někdy ve svém životě udělali nějaké chyby. A byli jste za ně pochváleni? Možná si říkáte, jestli jsem se nezbláznila…
Čtěte dál nebo si poschněte podcast ⬇️⬇️⬇️
Jestliže čas od času uděláte chybu, vítejte ve světě pokroku.
V posledních letech školím, více než dříve, manažery z různých společností a oborů. Na těchto seminářích často mluvíme o motivaci a na „přetřes“ se dostávají také slova jako např.: potrestat za chybu, vytknout chybu, vyčinit někomu za něco, co provedl apod.
Když se účastníků svých kurzů ptám, co je vede k tomu, že vytýkají chyby svým kolegům a podřízeným, dostanu často následující odpověď: „Chyby by se přece neměly dělat, a mělo by jich být co nejméně.“
Už jste někdy přemýšleli, co vlastně chyba v našem životě znamená?
Podívejme se např. na dítě, které se učí chodit. Pokud máte děti nebo jste je alespoň někdy viděli ve věku kolem jednoho roku začínat chodit, jistě jste zažili mnoho jejich pokusů o další a další krůček. Nevzdávají to, protože s každým dalším pokusem prožívají radost z nového pohybu a také z toho, že se jim jejich snažení povedlo.
Co dělají rodiče nebo lidé kolem takových dětí, které neodrazuje žádný pád od toho, aby zkusili zase další krůček. Říkají: „Ty jsi šikulka.“ „Jé, další krůček se Ti povedl…“ Slyšeli jste je někdy říkat: „Vidíš, už jsi zase upadl(a).“ „Ty jsi ale nemehlo, takhle padat.“?
Věřím, že podobnou větu jste od rodičů dítěte nikdy neslyšeli. Z nějakého důvodu tolerujeme malým dětem dělat neúspěšné pokusy, protože víme, že to k jejich věku zkrátka patří.
Zajímavé ale je, že jen co dítě trochu povyroste, dostane „rozum“, vnímáme mnohem častěji jeho neúspěšné pokusy jako chybné a zbytečné. A čím je dítě větší, tím více poukazujeme na jeho „chyby a omyly“, kterých se dopouští. Stáváme se kritičtějšími. Když se z dětí stanou dospělí, opět se najde někdo, kdo jim chybu vytkne nebo je za ní dokonce potrestá.
Přemýšleli jste někdy, proč to tak je?
Vždyť chybovat je lidské. Máme to zkrátka naprogramované od přírody. Díky neúspěšným pokusům se (stejně jako malé děti) učíme nové a nové věci. Díky „chybným“ krokům dokonce vznikly velké objevy a vynálezy. Chybami se pokrok nezastavil, naopak jde velmi rychlým tempem vpřed.
Zkoušeli jste si někdy spočítat, kolik se vám během určitého časového období povede věcí a kolik uděláte chyb?
Jestliže ne, zkuste na nějakém konkrétním projektu nebo v nějakém vymezeném čase tuto statistiku sledovat. Zjistíte totiž, že chyb oproti povedeným a dobře vyřešeným úkolům je minimum. Opravdu je to tak. Poměr mezi povedenými a chybně vyřešenými situacemi vyznívá jasně ve prospěch těch povedených. Tak nějak to povedené bereme jako samozřejmost a vše, kde se objeví nějaká chyba nebo problém, zbytečně řešíme a zveličujeme a díky tomu nám tyto situace zůstávají déle v paměti.
Zpět k manažerům
Ale vraťme se zpět k manažerům zmíněným v úvodu této epizody. Když jsem s nimi mluvila o chybovosti jejich podřízených, řekla jsem jim příběh o svém prvorozeném synovi, který se učil chodit. I oni sami povinně zavzpomínali na dobu, kdy se učili jezdit na kole, na lyžích, hrát na hudební nástroj nebo zkoušeli nějaké nové sporty nebo činnosti. Nakonec sami uznali, že neúspěšné pokusy jsou přirozenou součástí vývoje a že chyby jsou normální nejen v dětství, ale také v dospělosti.
Je pravda, že čas od času člověk udělá tzv. botu, která způsobí velké problémy, ztráty nebo dokonce něco fatálního. V takových případech, je-li to na místě, má následovat odpovídající trest. Většina chyb ale není tak dramatická, jak se na první pohled zdá a není tedy nutné za takové chyby trestat.
Povinnost každého z nás
Co ale považuji za naprostou povinnost každého z nás, je abychom se dokázali z našich chyb poučit. To je pro člověka v dané situaci ten největší přínos. Tam se totiž skrývá ten pomyslný krok vpřed, díky kterému se stáváme lepšími, chytřejšími, zkušenějšími a dokonalejšími.
Za ještě vyšší stupeň sebezdokonalování považuji situaci, kdy se člověk dokáže učit i z chyb druhých lidí, aniž by sám tyto chyby udělal.
Dovolte sami sobě i druhým dělat chyby. Poté, co zjistíte, že se vám něco nepodařilo, jděte do jádra neúspěchu a rozklíčujte, co můžete příště udělat jinak, abyste tuto chybu již neopakovali. A když se omylu dopustí někdo jiný, chtějte po něm totéž. Chtějte, aby vám řekl, co udělá pro to, aby se mu příště stejná chyba nestala (a je jedno, jestli se jedná o vaše podřízené nebo děti).
Jenom ten, kdo opakuje stále stejné chyby, neroste, stagnuje a dostává se často do problémů. Ale ten, kdo udělá danou chybu jen jednou a je schopen se z ní poučit, roste, učí se a stává se úspěšnějším.
Jednu věc vám ale přísně zakazuji: za chybu se netrestejte tím, že si jí budete vyčítat a trápit se jí. Stala se v minulosti a minulost nelze změnit. Z minulosti se můžeme jenom poučit.
Prosím, dovolte sobě i druhým tento „chybový“ luxus. Vyrostou z vás i druhých totiž velcí lidé.
Přeji vám hodně štěstí ? a pohody.
